Osvobození kamarádky, aneb napsala jsem její slohovku!

20. února 2011 v 12:13 | Christine.blog |  Povídky
Po včerejším článku: Pevná půda pod nohama (doporučuji přečíst), jsem se rozhodla přidat jednu novější slohovou práci. Byla mnou tvořená pro kamarádku (viz. zadání níže), která nepřečetla snad ani jednu knihu celou. Jak říká v dnešní době se nečte a její úroveň psaní je na hodně mizerném dnu, prokopaném skrz na skrz, jako ementál ... . Ona sama přiznává, že jí to nebaví, což jí nevyčítám, kdo by tím trávil čas, že?

Zadání:
Napište povídku, v níž se objeví scéna dvou lidí. V zadání nesmí být obsaženo století, nebo doba, ve kterém se odehrává a už vůbec ne místo, kde se hlavní hrdinové nachází ...

- Pro mě dodala: Hlavně, ať to vypadá, že je to mnou napsané! Žádné tvé složitosti ...
Řekněme, že i já jsem chvílemi tápala, co na to napsat. Ještě, když máte ruce svázané a musíte psát jak imbecil (promiň). Ale událost o zkyslém mléku mi dala motivaci, která stejně poté letěla košem. Napadla mě věc, kterou by ona jistě dala dohromady, ale posléze sem jí zamítla (můžete se podívat na ukázku, níže přidanou)
ODDĚLOVAČ 4
Hleděla jsem z okna. Namrzající tabulky vytvářeli malebnou krajku, která se po hřejivém dotyku ztrácela. Přemístila se rázným krokem z pokoje do kuchyně se záměrem pozastavit se u lednice. Pootevřela dvířka, natáhla se pro krabici s mlékem, které posléze vlila do sklenice. Ovanul jí nepříjemný závan zkyslého mléka. Nos se nepatrně zachvěl pokrčením nad tou "líbeznou" vůní; stejným způsobem, jako když jí dáte zdechlou rybu. Se svraštěným obočím přešla k dřezu a sklenici otočila. Tekutina se valila do otvoru, aby byla poslána o dům dál ... .

Pak mě ovšem napadlo, že i to by bylo pro ní složité. I v případě, že jsem psala jako .... nebudeme zlý! Napsala sem novou verzi, abych si nenatropila ostudu

- Návod můžete dnes také očekávat ... -
ODDĚLOVAČ 3


Osamělý dusot kopyt byl nepřeslechnutelný, s ubývajícím časem nabíral na síle. Ireth se otočila směrem odkud zazněl.
"Jezdec na koni." zamumlala a podezíravě s rancem nedůvěry na něj pohlédla. V nejbližším okolí nebyly žádné známky zeleně, vyjmou uschlého skáceného stromu, pokrytého slabou vrstvou prachu, stojícího zhruba deset metrů od ní. Již rozpoznávala vzhled muže, jenž se k ní kvapem blížil. Schovávat se teď, když ji jistě spatřil bylo nedůstojné. Zastavil před ní. Mrak prachu vyvolaný koněm se pomalu snesl zpět k zemi. Cítila jak ji poštipoval v očích.

Postava sklouzla bez zaváhání ze sedla a rázným krokem k ní vykročila. Byla si jistá, že ho nikdy nespatřila, muže s vlasy černými jako noc, nepatrně pokřiveným nosem, jizvou táhnoucí se od koutku oka k bradě. Jak viděla nebyla moc stará, zbarvení měla stále do růžova. I přes malé nedostatky si uvědomila, že za jiných okolností by jí byl sympatický a pohledný, ošklivá zranění z jiných bitev zde nepůsobila vůbec zle. Tvrdé rysy a hubená figura dodávala sebevědomí. Otřepala se, vyhnala prostoduché myšlenky z hlavy. Z velké části Ireth pomohl onen muž. Chytl za tenký krk, zavrávorala. S železným tiskem jí tlačil ke kmenu stromu. Instinktivně si snažila krýt hlavu rukou. Marně, byl rychlejší. Ucítila tupou bolest po nárazu a znovu zavrávorala. Neměla sílu, ani odvahu muži vzdorovat. Přiměl jí dělat, co chtěl. Nahnul se těsně ke straně její tváře, rty se jí téměř dotýkal. Vnímal tep, který se nepatrně zrychlil a proudil krkem. Usmíval se. Nebyl to úsměv, který rozdáváte sousedům, ve chvíli, kdy se pozdravíte, nebo pomůžete a u srdce vás zahřeje. Tohle bylo něco dočista jiného. Byl to chladný pošklebek, z kterého se na zátylku zvedají vlasy. Vyschlo jí v puse, marně se pokoušela polknout, zvykla si na ruku svírajíc její hrdlo, ale tváří tvář u toho muže jí znervóznilo. Chtěla to mít za sebou, přiváděl jí k šílenství.

,,Pokusíš-li se vzdorovat, nepohlédneš na příští úsvit! Rozumíš?" Poprvé rázným hlasem promluvil, v kterém rozpoznala náznaky severského přízvuku. S větším impulsem stiskl krk. Dožadoval se tak odpovědi. Ireth se pokoušela něco namítnout, hlas však vypověděl službu. Oči zaplavené slzami, teď vnímaly pramínek vlasů, jenž se jí nalepil na zvlhlou tvář. Ruka mu sjela k opasku, vytáhl pouta a upnul je pevně na Irethtiny ruce. Ozvalo se zasyknutí, jak utáhl, co nejtěsněji prostor mezi pouty a rukama. Zprahl jí pohledem, připomínajícím nedávný úšklebek. Bez jakékoliv lítosti, ledový a pevně rozhodnutý. Čelila dalšímu zranění, když jeho boty zaryli svou čepel do jejích nohou a plně jim vzali rovnováhu. Skácela se k zemi, hlavou zabořenou do vrstev prachu. Pootočil se směrem ke koni, nijak vysokému, nýbrž statnému. Sundal provaz, poté věci k táboření odhodil je stranou, měřil si jí pohledem, načež se vzápětí odebral jeho zrak k poutům. Když vyděl svázané ruce a bezvládné tělo znovu se odklonil. Hnědáka, alespoň podle zbarvení, přivázal a s provazem se vracel k Ireth. Uchopil ji za paži a vlekl zpět k stromu. Opřel ji o kmen a pevně přivázal ruce i nohy. Zkontroloval utažení. Zálibně si prohlížel své dílo.

Uběhl nějaký čas a ona se s trhnutím probrala. Neměla ponětí kolik ho bylo, věděla však, že než padla do bezvědomí bylo odpoledne kolem třetí. Nyní se pustá krajina zahalila do neproniknutelné tmy. O necelých patnáct kroků dál byl muž. S kamennou tváří po ní střelil varovným pohledem: jen cekni a je po tobě!

Seděl u malého ohýnku, z něhož sálo teplo. Malé jiskřičky tančili nad polenem a o něco málo výše spatřila pánev, jejíž dno olizoval oheň. Zavanula k ní slibná vůně masa. Zbíhali se jí sliny, už uběhlo nejmíň půl dne od snídaně. Pokoušela se lépe uvelebit, pouta jí to však nijak neusnadňovala a při každém odporu se s radostí více zarývala. Což mu na tváři vyvolávalo jízlivý úsměv. Když se pokoušela alespoň opřít hlavu, pochopila, že to nepůjde. Pořád jí hlodavě bolela, od rány kmene stromu a tak v mírném předklonu podřimovala s cílem nabrání sil.
O hodinu později, kdy muž dojedl maso s krajícem chleba, usoudil, že je na čase jít spát. V hlavě mu mihla překážka. ,,Když bude spát, kdo ji pohlídá? Zatracenej Neil už tu dávno měl být!" vyhrkl.
Ireth odolala pokušení zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí. Věděla, že se spíš prořekl a slova mu vyjela s vlnou zlostí. Plně si ho v té situaci představovala. Tváře do nichž se vhání teplá krev, pomalu rudnou, naopak klouby stisknuté zbělaly a nehty se mu neparně zaryly do dlaně. Vlasy spadly do očí, nad nimiž bylo rozbouřené moře vlnek. Nadále předstírala, že spí a vycítila dusot nohou, jak jdou směrem dál od ní. Pak poklekl, vyhekl bolestí, když kolena nepříjemně zapraskala a soukal se do přístřešku. Omotal kolem sebe huňatou deku a oči ještě nějakou dobu upíral na Ireth. Žasl nad tím, jak vypadala. Vzpomínkách si vybavoval, myšlenku, jenž ho odpoledne na chvíli pohltila. Mezi pár věcí, které uměl ocenit patřila odvaha a vůle té dívky. Mohlo by jí být kolem dvaceti let, možná o něco málo víc.

Vlasy v barvě zlata svázané do drdolu a po stranách tváří mihotající se slabé pramínky, rámující obličej. To vše odhalovalo dlouhý tenký krk. Pleť bledou jako květy sněženek, oči upřímné a zářivě modré, jako studánky, oblí obličej, hubenou postavu a ladné pohyby bokami, které měla mírně vyboulené. Měl v hlavě plán, ale nemněl ponětí, co udělá až přijede Neil. Měl slabost pro takové ženy a ona by jistě u něj nevydržela dlouho. Pomyslel a k tomu připojil, že mu chyběla špetka slušného vychování, jaké jistě tato dívka měla. Ani on nebyl takový svatoušek. Dnes svíral Irethtinin krk pevným, stiskem, svázal ji, pomohl ji k bezvědomí a nakonec ji nechal na mrazu, uprostřed téhle divočiny. Na rozdíl od ní měl alespoň malý přístřešek, který byl celý den vystavený slunci. Dusný vzduch zůstával stále uvnitř, kde bylo až k zalknutí.
Celou noc, až do rána byla Ireth napjatá jako struna, teploty sahaly něco málo přes nulu, což nenahrávalo ani náladě, jenž si od odpoledne zachovala. Z nudy naslouchala zvukům zvířat, které v dáli doznívali. Pozorovala oblohu pokrytou stovkami hvězd, ukrývajíc mnohá tajemství. Svaly měla ztuhlé, několik pohmožděnin a modřin se zbarvilo a ukázalo svou pravou tvář. Udělala nepatrný pohyb, který vzbudil i toho prevíta. Dobře si to uvědomovala. Vylezl ven, stoupl si spojil ruce a s radostí se protáhl. Brala to jako provokaci, nic nedala na sobě však znát. Zívl a uvolnil ramena, chodil mírně shrbený ze strany na stranu, tam a zase zpět. Spatřila, že má na jazyku otázku, neodvážil se jí však nejspíš vyslovit.

Připomínal supa číhajícího na svou oběť a rozmýšlejícího, co udělá dál.

Pouze bojuje s časem, odhodlala se a poprvé oslovila muže ,,Jak se jmenujete?" zeptala se v naději, že z něj něco dostane.
Muž na ni překvapeně pohlédl, zamlouvala se mu. V prvních vteřinách hledal záminku, aby se otázce mohl vyhnout, pak si to však rozmyslel, přistoupil k ní blíže a poklekl. Nyní byl ve výšce jejích očí, topil se v jejich kráse, nedalo se jim uniknout. Pak pootevřel pusu, aby odpověděl ,,Piers a ty?" poprvé spatřila tvář, ve které nalezla alespoň náznaky ustaranosti. Byl to jiný člověk, koutky se mu mírně pozvedly do upřímného, srdečného úsměvu, hlas byl příjemný, krásně zabarvený. Byla řada na ní ,,Ireth..." huhňavě odpověděla a přesto mu byl ten tón známý. ,,Hezké jméno" prohodil. Napadlo ho, že by mohl z rozhovoru něco vytěžit, alespoň pár informací. Než-li stihla něco říct stáhl jezdeckou rukavici zastavil ji prstem na puse. Měkké plné rty, ucítil teplotu jejího těla, pak pokračoval:
,,Kdyby si tady včerejší odpoledne nebyla, nemusel jsem to udělat!" řekl poněkud hrubě a ukloněním hlavy se omlouval. Ona tušila, že to protentokrát nemyslel zle, ale napětí mezi nimi sílilo a vzpomněla si na žaludek, který se jí ozýval v naději, že ho utěší nějakou lahůdkou.
,,Já ti neublížím znovu, slibuji, ale momentálně nevím, co dělat dál. Jsem jen posel..." prostě dodal a nechal tu větu viset ve vzduchu. Obrátil oči k nebi, vyčítal si, že něco takového dopustil. Ireth si všimla, že pokaždé když přemýšlí mne si bradu a nenápadně si kousal spodní ret. Pousmála se, poprvé po dlouhé době, ucítila náznak uspokojení.

,,V každém případě tě nemůžu nechat utéct, ale musím něco vymyslet, aby ti neublížili, na chvíli tě pustím protáhnout, ale nezapomeň: žádné hlouposti!" Zabručel a rozvazoval provaz na nohou a rukách od stromu. Omluvně pohlédl na pouta na rukou a pousmál se. Pochopila. Nabídl pití z čutory a jablko, které vyštrachal odkud si z batohu. Nedalo se to odmítnout! Kývnutím hlavy poděkovala, pokusila se vstát, ale zakymácela se a opět se zhroutila k zemi. Jeho ruka vystřelila a uchopila ji, než spadla. Vystavil se nebezpečí a podepřel Ireth o sebe. Procházeli se mlčky. Pozorovali ponurné podnebí. Do pár hodin tu byl déšť tím si byli oba jisti, ale jen Piers věděl, že i Neil se blíží a do večera je tu.
ODDĚLOVAČ 5
Spokojenost byla na obou stranách (v mezích), takže práce prošla s pochvalou a známkou 1*. Což se uděluje výjimečně!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 leahuntress leahuntress | 20. února 2011 v 12:58 | Reagovat

děkuji :-)

2 Mary Depp Snape ♥ Mary Depp Snape ♥ | Web | 20. února 2011 v 13:07 | Reagovat

přesně tak,chtělo by to pořádnou čístku

3 The juicy The juicy | Web | 20. února 2011 v 16:21 | Reagovat

Jej,to je dlouhé :D

4 Christine.blog Christine.blog | Web | 20. února 2011 v 16:56 | Reagovat

[1]: Nemáš zač ;-)

[2]: Souhlasím ... :-D

5 Christine.blog Christine.blog | Web | 20. února 2011 v 16:57 | Reagovat

[3]: Snažila sem se .... :-D

6 Lucerna Lucerna | Web | 20. února 2011 v 17:03 | Reagovat

rychlo som sa do toho zacitala, normalne mi prislo luto ze je konec :-D co tak pokracovanie pre nas? :-D

7 Christine.blog Christine.blog | Web | 20. února 2011 v 18:08 | Reagovat

[6]: Popřemýšlím o tom ;-)

8 Lucerna Lucerna | Web | 21. února 2011 v 20:50 | Reagovat

[7]: tak sa na pripadne pokracovanie uz teraz tesim :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.